Červenec 2014

Tři prdele zadků ...

20. července 2014 v 16:33 | Vivienne |  V. Deník
... aneb bez LOLka ani den.


Tak jsem zase jednou přijela do Prahy, užila jsem si skvělých 10 dní a zase odjela. Popovídala bych vám o každém dni zvlášť, ale za 1) nejspíš vás to ani nezajímá, 2) se mi všechny dny spojily do jednoho. No dobře, stejně vám o pár dnech popovídám, protože si začínám vzpomínat. Hned ve středu jsme fotily, a hledaly staré baráky v Praze na urbex. Nakonec jsme stejně nic neprolezly. (Takže jsem ten foťák táhla zbytečně. -_- )


V sobotu jsme si udělaly piknik v Riegových sadech a zapojily se do Soutěže o 10 bubbletea a 2 vstupenky do kina. Nevyhrály jsme, ale zábava při focení pískoviště byla nenahraditelná.




V pondělí a úterý jsme obíhaly sekáče. (viz. Pražské sekáče) A co jsme dělaly další dny? Pařily LOLko. Párkát jsme byly i venku. Pátek jsme strávily u bazénu na Pražačce. Bavily jsme se tím, že jsme se topily, četly jsme ELLE, Naháče, Instinkt a pojídaly hranolky.



Byl to další skvěle strávený týden a půl. Teď už nevím, co mě o prázdninách čeká, ale rozhodně vám o tom napíšu další nezajímavý článek. Jo, a taky mám konečně VOSSku! <3




Adiós.

Vzpomínky - 6. část

16. července 2014 v 9:23 | Vivienne |  Povídky - Vzpomínky
Ležela jsem v posteli, zamyšleně hleděla do stropu. Co se mohlo stát? Znásilnil mě Felix? Co se stalo Erikovi? Nemohla jsem tam jen tak nečinně ležet. Rozhodla jsem se, že se zvednu. Trošku se mi zamotala hlava. Otevřela jsem dveře do obýváku.
Viděla jsem Kláru, jak přemlouvá Erika.

"Ale Eriku, musíš se prospat. Na gauči se moc nevyspíš. Poď, lehni si ke mně do postele." řekla Klára.
"Ne, to prostě nemůžu."
"Dělej, prodělal si otřesk mozku, musíš jít spát."
"Nemůžu si lehnout k tobě, to by ses pak nevyspala .."
"Klidně si lehni k sobě, už jsem se prospala dost," přerušila jsem je. Erik neodporoval a šel.
"Kláro, ty se jdi taky vyspat. Zítra musíš do práce."
"Máš pravdu. Nebude ti to vadit?"
"Ne, v pohodě." nuceně jsem se usmála.

Chvilku jsem tam jen tak seděla sama a civěla do tmy. Pak jsem si zapla televizi, naštěstí, dávali můj oblíbený film Šunka, šunka, šunka, takže jsem se nenudila. Ráno jsem všem udělala kávu. Všichni jsem se s cigaretami v ruce sešli na balkóně.
"Tak už mi to kurva řeknete?" vyjela jsem na ně.
"Klídek, Lili." utěšoval me Erik.
"Promiň, ale já nemůžu takhle dál. Furt nad tím přemýšlím. Já musím vědět pravdu."
"Felix a Martin vás napadli. Začali do mě kopat. Byla to docela řežba. Naštěstí, jsem vyvázl jen s lehkým otřesem mozku. Tebe si Felix odvedl, do křoví. Nevím, co se tam dělo dál. Já jsem pak od Martina utekl. Asi po pěti minutách jsem tě našel ležet nahou na lavičce. Pak nás odvezli do nemocnice. Vzpomínáš si na to, co se dělo v tom křoví s Felixem?" odpověděl mi Erik.
"Ne, nemám tušení. Pamatuju si jenom to, že mě objímal, a poté mě položil na lavičku. Nic víc."
"Když tak nad tím přemýšlím, neměla by jsi to nahlásit na policii?" skočila nám do řeči Klára.
"Ale my nevím jestli mě znásilnil, nebo to víme?
"Ne, nevíme jestli tě znásilnil," pronesl smutně Erik.
"Ale stějně to nahlašte. Bylo to napadení, a ještě ke všemu bezdůvodné." pronesla Klára.

Další den jsme šli všichni na policii. Sepsali protokol, a řekli nám že pokusí s tím něco udělat. Když jsme vycházeli, uviděla ho. Martina.

Pražské sekáče

15. července 2014 v 23:09 | Vivienne & Christine |  V. Deník
Jelikož nám s Christine málo přetekají skříně oblečením, rozhodli jsme se, že si uděláme mega nálet na sekáče!

Second hand land


Adresa: Branišovská 233/43, Praha 4
Hodnocení: V sekáči to vypadá jako docela hrabárna, ale najdou se tam fakt pěkný kousky (našly jsme mikinu GAP, starší kabelku LV (která asi nebyla pravá?), božský svetry, trička, hezké podprsenky, kalhoty od R. Lauren ještě s visačkou za tři stovky. Dokonce jsme si i našly krásné šaty a mikinu.
Ceny: okolo 100 - 300 Kč, v sobotu akce vše za 10 - 50 Kč
Co jsme si koupily:
GAP mikina - 160 Kč

mikina od ASOSu - 180 Kč

gepardí šortky na spaní - 30 Kč

košile Chums na spaní - 30 Kč

šaty od Papriky - 220 Kč

poprsenky - 80 Kč, 10 Kč fialové plavky - 80 Kč

Fru Fru


Adresa: V Jirchářích 6, Praha 1
Hodnocení: Fru fru už neexistuje, na tomto místě se nachází jiný sekáč, je menší ale nacpaný až po strop. Jsou tu spíše retro kousky, ale najde se pěkné oblečení. Prodavačka byla hrozně příjemná věnovala se nám, povídala si s náma. Cítily jsme se tam příjemně.
Ceny: okolo 100 - 300 Kč

Origami
Adresa: Soukenická 8, Praha 1
O tomhle sekáči jsme hodně četly na blozích, ale pozor, už neexistuje!

Textilehouse





Adresa: Charvátova 11, Praha 1
Hodnocení: Tento second hand se snáží působit jako stylový butik. Vypadá to tam hezky, ale oblečení je ošklivé a nevkusné, na své si tam přijdou hlavně starší ročníky, my jsme tam nenašly vůbec nic.
Ceny: mají akce 40 kč za kus, ale jinak kolem 100 - 200 Kč

Druhá vlna



Adresa: Nitranská 10 (?), Praha 3
Naše hodnocení: Moc pěkný útulný sekáč. Je čistý, udržovaný. Když se rozhlídnete uvidíte fakt pěkný kousky i ceny jsou přijatelné. Našli jsme tam krásné balerínky, šaty, sukni, nemuseli jste se prodírat nekvalitníma ošklivýma věcma, měli výběrové oblečení.
Ceny: kolem 150 - 300 Kč




A nebojte, chystáme pro vás další pražské sekáče!
Adiós.

Vzpomínky - 5.část

12. července 2014 v 10:06 | Vivienne |  Povídky - Vzpomínky
Poznala jsem ho ihned. Byl to mámin přítel - Felix, a jeho kamarád Martin. Na obou bylo vidět, že už měli hodně vypito.
"Áá, kohopak to vidím? Není to náhodou naše milovaná Lilinka a .. a ty si kdo?" ukázal na Erica.
"Eric, Lilin přitel," odesekl. Chtěla jsem namítnout, že není. Doufala jsem, že to Felixe zastraší a odejde. Neodešel.
"Lili, jaktože si nás neseznámila už dřiv? Vypadá moc sympaticky." pronesl ironicky.
"Promiň, neměla jsem moc času od tý doby, co si mě vyhnal z bytu," sarkasticky.

Ani jsem se nenadála a viděla jsem jak Felix a jeho kamarád kopají do mého Erica. Vyhrkli mu slzy, snažil se nebrečet, ale nešlo mu to. Felix ho obdařil kopancema do hlavy, Martin naopak kopal do břicha. Všude tekla krev. Zazmatkovala jsem. Co mám dělat? Bála jsem se. Snažila jsem se je od sebe otrhnout. To bylo špatné rozhodnutí, protože Felix se na mě s úsměvěm otočil a prohlásil "Álee, tak ty chceš zlobit, jo?"

Odtáhl mě do křoví. Chvilku na mě divně civěl. Usmál se, jako by právě domyslel svůj ďábelský plán. Vrhnul se na mě, začal mi stahovat tričko. Zkoušela jsem odporovat, ale nešlo to. Zachvilku jsem tam stála s obnaženým hořejškem, Felix se na mě stále ďábelsky usmíval. Nařidl mi, abych mu stáhla kalhoty. Vrťela jsem hlavu, že ne. Vrazil mi facku. Co jsme měla dělat? Radši život, než smrt. Smrt, jeho vinou. On byl schopen úplně všechno. Když už byly jeho kalhoty dole, začal křičet.

"Tak a teď si sundej všechno oblečení, Lili." přikázal svým hrubým hlasem. Neměla jsem na výběr. Po nohou mi dolů sjeli kalhoty a o vteřinu později je následovali mé kalhotky. Objal mě a hrál si s mýma vlasama. Do tváře mi vydechoval svůj ohavný, smradlavý dech. Stáli jsme tam nazí a objímali se. Né z lásky. Z donucení. Třásla jsem se jako osikový lístek ve větru, v očekávání, co bude následovat.

Nevím, co bylo dál, protože jsem omdlela. Probudila jsem se až v nějaké posteli. Nebyla to nemocnice. Poznala jsem tapety. Byla jsem opět u Kláry. Protírala jsem oči, když v tom přišla Klárka s obřím hrnkem kávy.
Zmateně jsem se zeptala: "Kláro, co se stalo?"
"No, nemyslím si že je vhodná doba na vysvětlování."
"Ale-"
"- ne teď ti o tom celém vyprávět nebudu. Řeknu ti jenom to, že jsme zase kamarádky. To s Erikem přehlídnu, protože kamarádky jsou důležitější než kluci. Nemám pravdu?"
"Asi ... asi jo. Můžu tě o něco poprosit?"
"Jistě, cokoliv."
"Necháš mě o samotě? Potřebuju se trošku prospat." Lhala jsem, nechtěla jsem spát. Musela jsem jenom být o samotě.
"Jasně, kočko."

Moje malé přání - 8. část

11. července 2014 v 14:04 | Christine |  Povídky - Moje malé přání
Zděšeně jsem se otočila a pohlédla do hnědých skoro až černých očí. Koukala jsem na mladíka, kterému mohlo být okolo 23, těžko jsem to odhadovala, protože strniště na jeho tváři ho dělalo starší a sexy. Ale to, že byl hezkej neznamenalo, že mě tu mohl držet. Zavrtěla jsem se, abych mu dalo najevo, že by mě možná mohl pustit a sundat ruku z mých úst. Pochopil to.

"Pustím tě, ale nebudeš křičet jasné? Nebo snad chceš, aby tě zase chytli? Myslím, že moje společnost je pořád příjemnější." prohlásil. Konečně mě pustil a já se zhluboka nadechla a začala jsem s výslechem.
"Kdo jsi? Co tu děláš? A proč jsi mě sakra chytnul?" když jsem na něj vychrlila aspoň hlavní otázky, co mě tížily, uklidnila jsem se a už celkem vklidu čekala, co z něj vypadne.
"Nejsi ty moc zvídavá? Jsem James, obchodní partner tvého táty. A jsem tu kvůli tobě, musím tě ochránit. Slíbil jsem to tvému otci. Víc teď nepotřebuješ vědět, nemáme čas." svižně se postavil chytnul mě a táhnul ke dveřím.
"Ale, ale počkej, já s tebou nikam nejdu, jdu domů. Au! Pusť mě!" křikla jsem. Smýknul se mnou a postavil mě před před sebe a výhružně se na mě podíval.
"Není čas na další otázky." procedil mezi zuby. Jeho výhružný tón na mě zapůsobil a já se za ním poslušně rozběhla.

Vyběhli jsme ze třídy. James se rozhlédnul, spokojeně přikývl, když zjistil, že všude je klid. Rozběhl se dolů ze schodů a potom pryč ze školy. K jeho černému nablýskanemu autu jsme dorazili překvapivě bez problému. Jemně mě postrčil na zadní sedadlo, on sám si sednul za volant.
"Možná se ti tohle bude hodit," obdaroval mě úsměvem, kterým zmizel snad dřiv než se objevil a hodil po mě košili a kalhoty. Až teď jsem si uvědomila, že tam sedím skoro nahá. Začervenala jsem se a překotně jsem se začala obléka. Teď se doopravdy rozesmál. Nastartoval a rozjeli jsme se neznámo kam. Hned jak jsem se oblékla a trochu se uklidnila. Začala jsem se vyptávat kam jedeme, po deseti minutách, kdy jsem nedostala jedinou odpovedět, jsem se vzdala.

Přijeli jsme k mrakodrapu a výtahem jsme se odvezli podle mě až příliš vysoko. Zrovna výšky dvakrát v lásce nemám ale snažila jsem se to překousnout. Jemu má bledá tvář neunikla.
"Není ti dobře?" ptal se ustaraně. Normálně bych mu něco ironického odsekla, ale na to mi nebylo dost dobře. Tak jsem jen podotkla, že výšky mi nedělají dobře.
"Neboj, dlouho tu nebudem." Celá zmatená jsem se na něj podívala.
"Jakto?"
"Nechtěla by ses radši prospat? Určitě jsi ze všeho vynervovaná."
"Já nechci spát! Já chci vědět, co tu dělám! Proč nejsem u rodičů?" řvala jsem na něj, celá unavená a naštvaná z těch málo informací, co se mi dostalo.
"Ne. Všechno ti vysvětlím potom. Teď si jdeš lehnout a odpočineš si!" podřídila jsem se jeho autoritativnímu postoji a nechala jsem se odvézt do krásné světlé ložnice.

Ze skříně vyndal triko a podal mi ho.
"Promiň ale nic jiného tu nemám."
"To nevadí, děkuju." usmála jsem se a začala se svlékat. Rychle se vypařil. A já skočila do obrovské postele a hned usnula.

Naše bloggerská historie

11. července 2014 v 8:00 | Vivienne |  V. Co se jinam nevešlo
Jsme dvě obyčejné slečny, Vivienne & Christine. Naše vášeň pro psaní začala někdy v druhé třídě,když jsme měli sešit, kam jsme psaly naše postřehy z krutého a nemilosrdného života, naše přezdívky byly fakt COOL a naše nervydrásající gramatika ještě lepší.

Ale ikdyž začátky byli fakt smutný, když se kouknu na náš život tak na to, že jsme zatím jen "nácky"(né nácci, prosím:D), jsem toho s Vivinne stihly docela hodně, fakt že jo. Stihly jsme založit kapelu, kterou jsme rozpustily, asi za týden po jejím vzniku, přece jen nám bylo 7. Taky jsme zvládly vymyslet několik divadelních her, které jsme odehrály našim mamkám a úspěšně hned zapomněly, takže se s váma o ně nemůžu podělit (věřte, že by to byl velký zážitek). A proto je tak překvapující, že náš blog funguju už skoro dva roky!


Po zralé úvaze jsem přišla čím to bude, že už tak dlouho fungujeme, je to tím, že máme blogování v krvi. Jak jsem na to přišla? Okolo osmi let jsme založily svůj první blog, asi vám nemusím říkat, jak byl veleúspěšný (joo, ironie), už jen jeho název, vypovídal, že ho založil tvor velice vyspělý, jmenoval se - sexityna nebo ňák tak, musíte uznat, že jsme byly kreativní co se týče jména. Po sexityne následovaly další a další blogy. Je to v krvi prostě, kdybych to měla ještě víc rozvést tak my máme v krvi - "jak udělat nejhorší a nejtrapnější blog". A myslím že se nám to daří! Tak nám držte palce, aby jsme ještě dlouho měly nápady na nejhroší a nejtrapnější články!

Každopádně vám děkujeme za přijetí do autorského klubu, moc si toho vážíme, a doufáme že se vám náš blog bude líbít, a že ho budete navštěvovat.

Naše facebooková stránka --> beaute lumiere
Nezapomeňte se podívat i na nás instagram! --> beaute_lumiere
Vivienne & Christine

Bye bye, forever ..

9. července 2014 v 19:20 | Vivienne |  V. Deník
Mezitím co tady Chris paří LOLko (moje lolko :D), já mám čas a tak po pár tejdech konečně píšu. Poslední dny ve škole byly docela hektický, protože jsme cvičili scházení, odevzdávali učebnice a pomalu si začínali uvědomovat že už nikdy nezasedneme do našich dobře znamých lavic a už nikdy nepůjdeme tou dobře známou cestou do školy.





Scházení, oběd s učitelkou, nákup na rozlučák. Všechno to bylo hrozně rychlý. Ani jsem se nenadála a seděla jsem se svýma spolužákama v kroužku. Vyprávěli jsme si, co nám bude ze základky chybět, co nám rozhodně chybět nebude atak. Hráli jsme různý hry, grilovali, a užívali si. Woow! Pátá úroveň v lolku. No nic.


První týden prázdnin jsem strávila klasicky u své milovená babičky. Fotila jsem, opalovala jsem se, a prostě chillovala. Další týden přijela moje kamarádka Klárka. V pondělí jsme se převlékly za chlapy. V úterý jsme chillovaly v mekáči s Míšou. Ve středu fotily v lese. Ve čtvrtek vůbec netuším co jsme dělaly. V pátek hrály lolko. V sobotu chillovaly u bazénu. V neděli fotily v bazénu. Skvělej tejden, se skvělou osobou.









Pak jsem měla dva dny oraz, které jsem strávila čtením knížky Hvězdy nám nepřály a pitím čajů. A dneska? Dneska jsem vyrazila za nejmilovanější Christine. Celý odpoledne jsme pařily lolko. A vůbec mi to nevadilo, protože mě to baví. :D



Víc na mém instagramu --> the_vivienne
"Co je za den? PRÁZDNINY!"
Adiós mi amigos
Viv.