Červen 2014

Moje malé přání - 7. část

23. června 2014 v 21:23 | Christine |  Povídky - Moje malé přání
Vrátila jsem se z Chorvatska, takže je čas na další díl! Doufám, že se vám bude líbit, dejte vědět v komentářích)

Zavřela jsem oči, abych se nemusela koukat na jeho obličej, do kterého bych s velkou radostí zabořila svojí pěst, bohužel, nebylo mi to přáno, stále jsem byla připoutaná k žebřinám. Má košile se už válela na zemi, tak se Denis přesunul k mým džínům, byl tak soustředěný na své poslání, všechno ze mě svléknout, že skoro nedýchal a na čele se mu dělala vráska. Tohle musí být jeho první svlékání holky, protože je naprosto neschopnej. Panebože! Je uplně jedno, jestli to je poprvé nebo ne! Musím vymyslet, co udělám, abych vypadla, rozhodně jsem o TO nechtěla přijít s ním. Když se mé myšlenky dostaly až k tomuto bodu, byla jsem už bez kalhot a Denis si zálibně prohlížel mé krajkové spodní prádlo, které jsem na sobě měla kvůli Erikovi.
"Jsi nádherná." Vydechl a prsty mi jemně přejel po klíčníc kostech a obkreslil tvar mé podprsenky. Co nejvíc jsem stiskla víčka, jako kdyby tma, která mě najednou obestírala, mě mohla zachránit před jeho rukama, které mi začaly nemilosrdně zajíždět pod podrsenku. Každým jeho dotykem ze mě odplouvala rozzuřenost, odhodlanost a chuť žít. A já se rychle řítila do zoufalství, které na mě čekalo s otevřenou náručí. Už jsem nemyslela na to, jak utéct, jen jsem přemýšlela, kdy už to skončí, kdy už umřu. Ale tak lehké to v životě není, nikdo neumře, když o to zrovna nejvíc stojí, umřít můžeme, až ve chvíli, kdy nás život baví nejvíc.
Po tvářích mi ztékaly slzy, už jsem se je ani nepokoušela skrývat. Podprsenka s tichým žuchnutím spadla na zem. To mě trochu probralo, poslední zoufalý pokus něco udělat. Začala jsem sebou škubat, jako šílená, provaz, kterým jsem byla připoutaná trochu povolil, to mi dalo naději a já se zmýtala dál a co nejsilněji škubala. Denis a jeho kámoš se na mě vrhli. Na nic jsem nečekala a Denise jsem kopla do rozkroku a s uspokojením jsem zjistila, že ho to asi fakt bolí, ležel mi u nohou, držel si svůj bolavý poklad a kňučel. Když ho jeho kámoš viděl, tak si dával větší pozor, ale pořád okolo mě kroužil. Já zatím kopala a křičela, jak smyslů zbavená. Sebrala jsem veškerou sílu a trhla jsem provazem, povolil. Byla jsem tím tak překvapená, že jsem chvilku nevěděla, co dělat. Toho využil on a dostal se ke mě nebezpečně blízko.Zhluboka jsem se nadechla a naznačila jsem výpad, on uskočil, ale za ním se válel Denis o kterého zavadil a skácel se k zemi. Rychle jsem se otočila a utíkala jsem pryč z tělocvičny, věděla jsem, že nemám moc času. Vyběhla jsem na chodbu a za sebou jsem uslyšela dupot, ani jsem se nemusela otáčet, věděla jsem, kdo to je, věděla jsem, že to jsou oni. Běžela jsem ke dveřím, které vedou ze školy. Byly zavřené. Zoufale jsem s nima zalomcovala, ale žádné kouzlo v podobě otevření dveří se nekonalo. Rychle jsem se obrátila a běžela jsem do prvního patra, dupot jsem za sebou slyšela zřetelněji, přibližovali se. Zahnula jsem za roh a dřív než mě uvidí jsem vběhla do první učebny, co byla po ruce. Schovala jsem za katedru a doufala, že sem nepřijdou. A najednou, mi někdo zezadu ovinul paži okolo těla a druhou mi zakryl ústa.
"Pššššt." ozval se hluboký melodický hlas.

Hi, my name is Berry.

14. června 2014 v 22:58 | Vivienne |  V. Deník
Jahody. Jahody. Jahody všude. Bublanina, kompoty, marmelády, zmrzliny, dřeně, sirupy, limonády .. Aneb když se půlka rodiny zblázní a nasbírá 18 kg jahod. Už nemůžu ani vidět.

Začalo to v 6:33 (v sobotu téměř půlnoc), kdy mě babička probudila a oznámila, že jedeme na jahody. Tak jsme jely, já, babička a mamka. Za necelou hodinu nasbíaly 18 kg jahod. No jednoduše - šílenci. Už od 10 jsme tancovaly v kuchyni - nejdřv marmeláda, kompot, marmeláda, dřeň, kompot, sirup a mezitím ještě dalších 1000 věcí z jahod. Zkončily jsme kome páté hodiny odpolední.


Když jsem si konečně sedla, posvačila jsem čipsy, slunečnicová semínka a jahody. (Vážně skvělá kombinace, kdyžtak nad tím přemýšlím.) Pokreslila jsem ramínko. Měla jsem "strašně moc" nápadů - asitak .. žádnej. Pochvilce mě to napadlo - Co takhle adresa našeho milovaného blogu a rockové skupiny? Co jiného taky na něj napsat, že? A tak je první ramínko od značky beaute-lumiere na světě. Máte zájem?

Tu sukni prostě žeru, i přes to že se nikomu nelíbí. Zázrak, co dokážou nůžky vykouzlit z mamčiny staré sukně.


Adiós mi amigos
Viv.

Magoři a další bytosti

9. června 2014 v 15:20 | Vivienne |  V. Deník
A je to tu - další konec školního roku. Tentokrát můj poslední na základní škole! Jsou tu další volné hodiny, které prokecáme, ať už s učitelkou nebo spolužáky.


Dneska jsme zjstili že už nebudeme mít žádnou hodinu s naší nejméně oblíbenou učitelkou! Už konečně to tu přestává být jako v pekle. I když teploty 35°C jsou pekelné. Naneštěstí, jsme celý týden spojený s Béčkem, protože někteří Béčaci odjeli do Anglie. Takže místo toho, aby nás bylo v jedné třídě 15, je nás tu hned 25. Nenavidím je. Už přežít jenom tenhle týden a pak naprostá pohodička! Dobře, už teď je to pohodička, ale Béčko prostě nemám ráda.

Pryč z týhle školy! Už odpočítávám hodiny do konce! Vysvědčení nebude nejlepší. Ale čekali jste že se na konci devítky bude někdo snažit?!Strašně se těším na podepisování děcek. Na tohle se těším celých 9 let!

Adiós mi amigos
Viv.


Adiós!

7. června 2014 v 0:55 | Christine |  Ch. Deník
Unaveně koukám na hodiny, tiše trpím únavou a doufám, že už konečně pojedem. Ani ne kvůli tomu, že bych se tak nemohla dočkat (ale jo těším se! nejsem nevděčník!) ale spíš kvůli tomu, že už chci spát. Chci si opřít hlavu o tu koženou(vůbec nevím jestli to je kůže:DD) černou úžasnou věc jménem sedačka a nechat se unášet krásným vrčením našeho nového Mercedesu (ano, teď je správná chvíle na závist), do kterého jsem bezmezně zamilovaná. Ale místo toho sedím na křiklavě oranžové židli, koukám do počítače a snažím se vám tu říct, tu přešťastnou novinku, že ode mě máte na dva týdny pokoj. Dva týdny! Protože odjíždím do Chorvatska( ano, přesně teď je správná chvíle na závist č. 2), se spostou knih, oblečení, běhacích bot(ano,doopravdy já se budu hýbat! Budu běhat!) a se svým největším miláčkem - longboardem (až přijedu tak vám ho vyfotím, protože je úžasnej) Tím pádem budete mít pokoj od mých povídek, článku, kritizujících všechno a všechny.

A taky se tímto chci omluvit, ale žádný článek jsem nestihla napsat a přednastavit, protože jsem za týden musela uzavřít všechny známky a byl to fakt fofr.
Ale slibuji, že jak se vrátím, tak napíšu, co nejdřív povídku, protože (DOUFÁM) to snad ještě někoho baví.

A teď mě omluvte, ale jdu se nechat unášet krásným vrněním a lehkou jízdou našeho nablýskaného Mercedesu,odhaduji že tak po třech hodinách mi to auto poleze na nervy. A to tam musím vydržet minimálně 13!
Btw. Mějte se tu, užívejte hezkého počasí, a záviďte mi.

Z mého instagramu, tak kdyby vás zajímali mé slasti a strasti z života tak koukněte na můj insta @kristynkaprdelka

XOXO

Májové úspěchy života

1. června 2014 v 15:51 | Vivienne |  V. Deník
Můj život bývá jako jojo. Jednou se mi stane něco dobrého a podruhé něco špatného. Výjimkou byl tento květen.


Největší úspěchy zaznamenal náš blog! Ve čtvrtek 22.5.2014 se stal náš milovaný blog blogem dne! Toto téma jsme zmínily v článku Děkujeme!. Tohle nás brutálně nakoplo! Náš blog začal konečně žít, začaly jsme více psát. Nejen povídky ale i úvahy, zajímvosti o našich životech a další a další články. Tak jsem se rozhodly, že zkusíme AK! A jak nám to dopadlo? Dobře! 11. července 2014 v 8:00 nás přivítají mezi náváčky!

Mezi moje životní úspěchy patří to, že jsem konečně začala prodávát staré oblečení na votočvohoz. Dále jsem našla brigádu (později zjistila, že nesplňuji hlavní podmínky a tak nemůžu nastoupit). A v neposlední řadě 2 z chemie. Byl to dobrej měsíc, ale doufám, že příští bude lepší. Určitě bude lepší! Proč? Protože 20. června 2014 úspěšně (doufejme) dokončuji povinnou školní docházku. Jenom doufám, že nebudu brečet :D


Adiós mi amigos
Viv.